V sobotu 10. července za slunného rána už postáváme ve stínu stromů na náměstí v Lomnici nad Popelkou. Moderátor se marně snaží nalákat závodníky do startovního koridoru. Jindy je u startu tlačenice již půl hodiny před startem. Dnes se nikomu nechce zbytečně hned na sluníčko. Rosničky už druhý den varují před pobytem na volném prostranství a před jakoukoliv tělesnou, či vůbec jakou, aktivitou. Počasí tedy vypadá dobře, řekl bych tedy až moc dobře. Na náměstí je již všechno připraveno, ale nikde není vidět obvyklou nervozitu, provázející některé jiné podniky. Možná, že start devadesátky je trochu jiný, než hodinu po něm následující start kratších tratí. Pochopitelně je i znát, že borců nejsou ani dvě stovky. To trojnásobek na trati 22 a 55 km už je jinačí mumraj.

9.00 start ! A už se jede! Dlouhý had bikerů a semo tamo bikerek se plazí silnící vzhůru do kopců. Všude se práší a sluníčko začíná pekelně pražit. Taktiku letos nemám žádnou, strategie a cíl je dojet živ. Trasa je mírně změněna. Chybí obvyklý výplaz Kozákova a některé úseky znám z minula úplně v opačném gardu. Krkonoše jedu letos asi popáté a trať se mi líbí stále více. Naštěstí se často noříme do lesních houštin a hlubokých roklí, a tak se dá vražedné počasí celkem dobře vydržet. Ve sjezdech mi skoro vždycky stačil uschnout propocený dres a člověk byl zase připraven k dalšímu nástupu.
Letos jsem jel, co se týká techniky, velmi nalehko. Bez hodinek a cyklocomputeru jsem byl odkázán na paměť a kilometráž občerstvovaček. Naštěstí pořadatelé mimo to uváděli na několika místech zřetelně kilometry, které již máme za sebou. I to doplnilo vynikající dojem ze zajištění závodu a značení trati. Jen jednou v poslední třetině trasy, kde již dost často nebyl v dohledu žádný biker, se mi málem podařilo zkrátit cestu jízdou přes něčí zahradu. Bufetů bylo celkem pět, zásobených klasickým sortimentem, a tak hydratace probíhala výborně, doplnit vodu do hrbu, tři kelímky na místě, namočit banán do soli a zase dál.

Že už musí být po poledni, jsem poznal podle svého stínu. Stačilo se podívat na silnici pod sebou. Celou cestu jsem se dle hlášení hlídek držel kolem devadesátého místa. Tedy vlastní závod se patrně odehrával poněkud jinde. To mi tentokrát vůbec nevadilo. Sem tam jsem měl celkem dost práce sám se sebou. Super stahovací trendy podkolenky, které mi přímo naordinoval můj doktor, byly fajn. Jeden z efektů, který možná měly, byl ten, že křeče se dostavily do obou nohou naráz, a pak už se to jenom periodicky zlepšovalo a zhoršovalo. I přes tyto obtíže se mi v závodě líbilo i posledních dvacet kilometrů. Tady jsem využil starý fígl. Počkal jsem na kopečku na maníka za mnou a byla z toho nesmrtelná dvojka. Odměnou za dřinu v kopcích nám byly parádní sjezdíky i rychlá jízda po úbočích kopců. Průjezd studeným brodem a singletrack podle potůčku hlubokým lesem nás osvěžil už skoro na poslední chvíli. Ještě poslední úseky po polňačkách před městem a již se vzájemně tlačíme do cíle. Bylo to fakt nádherné a bylo toho dost. A tak celkem dobře morálně-volně vyškolen pro další závody jsem nakonec projel cílem na 93. místě s neskutečnou ztrátou dvou hodin na prvního Roberta Novotného z Factor Bike Teamu, který prolétl trať závodu v rekordním čase 3 hodiny 39 minut a 20 sekund.
Na náměstí v Lomnici a přilehlých ulicích bylo vše, co závodníci i doprovod potřebovali, mytí kol i sprchy ve škole.. Také voda, stříkající ze zahradní hadice těsně za cílem a moderátorův rozhovor s extrémním bikerem Honzou Kopkou na téma mazání biku za teplot minus čtyřicet muselo osvěžit prostě každého. Všude panovala pohoda a dobrá nálada. Bubeníci bubnovali, až se z nich kouřilo. Po svižném vyhlášení vítězů došlo i na bezproblémovou tombolu, kde jsme zase nic nevyhráli. Nezbývá než poděkovat Štefanovi a jeho týmu organizátorů za perfektní závod a za zajištění předokonalého počasí.
Vít Pokorný
















