Moji netrénovanou maličkost nalákal k závodu výrok otce závodu: „Prokažte odvahu a postavte se na trať sadomasochistické lahůdky.“ (motivační dopis p. Langhammera pro obyčejné smrtelníky). Tedy jestli toto není motivující výzva, tak už snad jen nahá Halle Berry v tvojí koupelně. Když jsem chtěl z akce vycouvat a simulovat kdejaké choroby, doporučil mi můj chlebodárce vypít večer před závodem pouze jednu láhev vína namísto obligátních tří. Dal jsem na jeho rady a vrátil se v pátek o 4h ranní, abych mohl zbytek pátku proabstinovat. Prý pak poletím jako hvězda jasná. Přítelkyně brečela smíchy.
Tratě byly téměř stejné jako loni. Během 10 km běhu/chůze jsme třikrát vyšněrovali sjezdovku ve stylu Tour de Ski. Pořadatel pře startem tvrdil, že: „Poběžíte směr 'černá' sjezdovka. Na ni 'lehce' vběhnete a zase rychle 'lehce' vyběhnete než byste řekli švec :).“
Nu ale zpět do reality. Závod je to sado-maso, ale pořadatel je pacifista a na rozdíl od českých četníků, když mu selže zbraň, tak nevystřelí. Tudíž po odpísknutí startu se na trať vydal nejprve osamocený závodník na rukokolce (???) a následně peloton více než sta borců. Dlouhý seběh pod sjezdovku, delší rovinka a už se dřeme do sjezdovky. Po páté serpentýně už se mi točí hlava.
Na žádost závodníků hrál na bicí uprostřed sjezdovky syn pořadatele a hnal závodníky svým bubnováním směrem vzhůru. Motto p. Langhammera je, že pro pořadatele je na prvním místě závodník a jeho přání jsou pro něj rozkazem. Po prvním kole běhu jsem si vesele pobrukoval do rytmu bubnů. Bum bum butarára... Super nápad. Po cyklistické části bych nejraději skočil po malém hráči a paličky mu překousl a nacpal, tam kam ani slunce nesvítí. Bum Křách. Běh pro mě byl náročný především v běhu z kopce, který z duše nemám rád. Sice umím natáhnout krok a pustit motorek na neutrál a převálcovat protivníky, ale svaly to nemají rády. Překvapivě jsem nebyl po běhu poslední, ale někde za první dvacítkou.

Během cyklistických 90 km se jely tři identické okruhy, míjející vodní nádrž Fláje z kopce až do Českého Jiřetína. Jak jsem se v běhu těšil na kolo, tak prvních pár kilometrů mě vyvedlo z omylu. Po přezutí do cyklotreter jsem skočil na svého oře pln očekávání. Konečně moje disciplína. Vyrážím do prvního kopce a nevycházím z úžasu. Nožičky neodvádějí práci, jak by měly. Marně měním styl ze „silově ve stoje na drtiče“ na „Armstrong 120 otáček/min“ Opravdu platí slova budoucího vítěze: "Kdo má natrénováno, tak je v pohodě. Kdo ne, bude trpět od startu až do cíle.“ A tak jsem trpěl.
Cyklotrať byla výborně vybrána. Bez provozu, hladká silnice, zatáčky zametené. Snažil jsem se jet si svoje tempíčko (okruh pod hodinku) a postupně se propadával zhruba o dvě pozice na okruh. Pravda dvakrát jsem zastavil zachránit krásné housenky z pod kol cyklistů, ale stejně to můj žalostný výkon neomlouvá.
Po odkroucení silniční části zvesela (to už je ten stav totálního odevzdání, kdyby vám řekli, jeďte ještě tři kola, tak se jen přiblble usmějete) přezouvám a vklusávám na trať. První seběh a já cítím nemilé záškuby ve stehnech. Snažím se zabrzdit svých 85 kilo valících se z kopce. Okamžitě mě brutální křeče v obou nohách posílají volným pádem k zemi. Ležím strnule jak poleno a čekám, až to povolí a budu moct vstát. Po několika minutách se přeci jen snažím o chůzi, ale je jasné, že tři kola nedám a na vytouženou medaili "Finisher" mohu zapomenout.
K zázemí nemám jedinou výtku. Sprcha, toalety, restaurace, prezentace, občerstvovačky - vše super. Paní na stáncích byly milé (super gel od Nutriproduct jsem jednou dostal otevřen, aniž jsem to zpozoroval, strčil si ho do dresu na sjezd a byl jsem sladký po zbytek závodu úplně všude), kontroly na stanovištích vtipné. Snad jen obsluha v restauraci, kde nám vydávali jídlo, by mohla odpovědět něco jiného na otázku: A co nám doporučíte? Huhli huhli. Prosím? No je to hnusný všechno, tak možná tu kaši. A cappucino prosím pěkně neznamená, že mi na kafe s mlíkem nasypete trochu skořice:-)
Jindra Volný
















