Ráno se na louce u Nových Hamrů vyvalí ze stanů relativně normální lidi a postupně se dle uvážení mění ve více či méně obrněné těžkooděnce. Následně naskáčou do karosy a za vzájemného hecování jsou vyvezeni na Tisovský či jiný vrch, z kterého se následně vrhají hlava nehlava obvykle střemhlav dolů. Na svazích jsou tvrdou prací nejdeckých bikerů vystavěné trailly: Rosa, Boubín, Blackbird, Sopka etc. Každý si přijde na své.

Na tuhle akci jsem se dostal jak jinak než naprosto náhodou. Plácnout v knajpě, že mám už věk, a tak jsem si koupil celopéro a rád bych ho otestoval, bylo podstatě vstupenkou, která se nedá se ctí vrátit. V sobotu jsem se přidal ke skupině, která se rozhodla pojezdit okolí bez pomoci busu. Trasu vybíral a zkušeně nás po ní vedl místní rodák Pery. Z terénu jsme vůbec nevyjeli. Rád bych se s vámi podělil o místopis, kde všude jsme byli, ale pamatuji si jen opalování na Špičáku, nehorázný výšlap na Komáří vrch a nakonec jsme dojeli až nad Kraslice a někteří z nás (včetně hrdinky dne Jitky) si dali i „Monkey trail“. Jako letitý XC/maratónec jsem nechápavě vrtěl hlavou, proč si všichni „dávaj sedlo dolu“, oni zas nechápali „proč si ty elastiky proboha to sedlo nesundaj“. Přece jsem na závodě nikdy nestavěl kvůli sedlu, notabene v Čechách. Z omylu mě vyvedlo první cca 300m. Nové celobrko Cube AMS 110 chodilo na rozdíl ode mě zcela bezchybně. Ruce mě bolely od manévrování a věčného nadhazování kola a ve finále jsem píchnul přední mezi dva šutry v točce a elegantně předvedl skok přes řidítka rovnou do suťoviště. Pod kopec jsem dojel potupně se sedlem na půl žerdi, notně krvavej, ale díky endorfinům stejně vysmátej jak lečo. Paráda. Pak už jen zpátky do Hamrů přes povinný zlatý mok na Šindelový a pro dnešek máme odkrouceno.

Večerní pokračování zábavy se podařilo utnout relativně včas, takže jsme byli ráno brzy na nohou a nedočkavě promazávali řetězy. Před 10:00 vyrážíme doplnit výzbroj kolegyně ve zbrani a pak už kvrdláme nohama na Pevninský vrch. Z něj „sedla dolů“ tzv. Horním a Dolním Boubínem. Trať je mokrá, kluzká, samej klouzavej kořen. Jedeme obezřetně, ale všechno! Nejlepší pasáže dokonce několikrát nahoru dolu, pád fotka, fotka pád. Paráda.
Následně chca nechca musíme opět šlapat kopec, tentokrát Tisovský vrch. Z něj vede relativně jezdivý trail „Rosa“. Náročný přístup se odměňuje slušnou porcí adrenalinu v technickém sjezdíku. Následně přejíždíme cestu a dlouhé technické, občas šlapavé pasáže vrcholí třemi extra skoky, do kterých na poprvé fakt nejdu. Jinak jedu všechno a pokud možno za ocasem Perymu. Co naplat, Pery je tu doma, moc se nerozhlíží a jede po paměti. Já naproti tomu z poslední točky vylítl jako malý ptáček z velký budky.

Výlet končíme dole v Nejdku po několika hodinách s cca 15 najetými kilometry. Takovou průměrku jsem měl naposledy na procházce s ochrnutou prababičkou. Tady se za ni nestydím. Spíše je vizitkou náročnosti terénu. Kdo jde na polévku, někdo ještě valí na 4X trať za městem. Já točím nohama zpět na Tisovou a domů do Rakovníka, nicméně jsem tak nabit energií, že ještě večer hledám v Rakáči nějaký traily.
Etbikez tě prostě nakopne (přítelkyně tvrdí, že jsem rozjetej ejejejjejjje rozjetej).
Jindra Volný
foto: Tom Ass
















