Sázavský Blízák patřil k závodům, o kterých jsem toho mnoho slyšel, ale z mnoha důvodů jsem se na start nikdy nedostal. V komentářích jsem četl, že je to již téměř kultovka a že oproti jiným maratónům je zde méně komerce a více pohodové, takřka rodinné atmosféry. Byl jsem tedy zvědav, co je pravdy na těchto zvěstech. Možná i proto jsem se rozhodl po více jak dvou letech pauzy k návratu do víru MTB maratónů v barvách Cykloserveru právě na tomto závodě.
Sobotní ráno je nevlídné, obloha zatažená a olověné mraky spolu s pátečním deštěm dávají tušit, že o bahno dnes nebude nouze. Start obou tratí je stanoven na příjemných deset hodin. Kolem osmé nakládám věci do auta a vyrážím. Po dálnici to sviští jedna radost, takže již lehce před devátou parkuji u společenského domu v Sázavě. Prezentace proběhne bez problémů a bez fronty. Za chvíli již kroužím v okolí startu ve snaze se trochu rozhýbat. Současně se spouští déšť, který i ty největší optimisty s hladkým vzorkem přinutí k urychlenému přezutí plášťů.

Start je společný pro obě tratě. Chvíli čekáme na zpožděný vlak, ale deset minut po desáté je vše připraveno a startujeme. Valíme to po silnici do kopce směrem na Dojetřice. Tradičně se jede hned zkraje kudla. Docela se mi daří držet tempo. Místa na předjíždění je spousta, takže kdo na to má, tak může jít dopředu. Po cca 3 kilometrech najíždíme na lesní cestu a je jasné, že dnes asi rychlostní rekordy nikdo lámat nebude. Terén je měkký, promáčený a kde může být bláto, tak tam také je. Tempo trochu zpomalí a já se pomalu prokousávám dopředu. Kopec se postupně utahuje, takže jsem rád, když v následujícím pohodlném sjezdu mohu popadnout dech. Stoupání na Bělokozy je oproti předchozímu kopci celkem mírné. Na silničce na Vraník docvaknu skupinku a trochu se svezu. Před sjezdem k Ledečku jdu dopředu, abych byl v terénu první. To se sice daří, ale záhy dojedu další skupinku, která na nepříjemně kluzkém trénu dává přednost opatrnější jízdě. Pěkná cesta se místy mění v bahenní lázně, kde nám lesáci dávají poznat, kdo je lesa pán.
Světlé barvy na dresech tmavnou a smradlavé blátíčko pokrývá tváře nejen drsných bajkerů, ale i odvážných bajkerek. Následuje takřka výletní cesta podél řeky. Koukám na vodáky ve větrovkách a pláštěnkách a vůbec jim nezávidím. Při pohledu na jezdce před sebou mě však napadá, že ani vodáci asi nezávidí nám. Výletní cesta se rychle zvedá a v závěru pod zámkem v Ratajích nám dá celkem zabrat. Podél zámecké zdi jedeme nádherným singltrekem na nedalekou vyhlídku. Vyběhneme s kolem na zádech nesjízdný skalnatý úsek a po silnici jedem ve vláčku směrem na Talmberk. Sil mám docela dost, takže mohu i střídat. Nicméně trať záhy opouští silnici a tak trochu zlomyslně vymete po pěkné lesní cestě údolíčko a kopec po pravé straně silnice. Před opětovným nájezdem na silnici nás překvapí pečlivě přes trať pokácený strom. Inu, lesáci opět dokazují, kdo lesu vládne.
S úvahami o lidské zlomyslnosti dojíždím na občerstvovačku v Talmberku. Sympatické slečny se snaží udat svůj kelímek s ionťákem, ale víc jak jeden nezvládnu. Trať tak trochu pokračuje ve své zlomyslnosti a opět nás vede do stráně, tentokrát po levé straně silnice. Sjezd na silnici je poměrně nebezpečný a ne každému se na kluzkém terénu daří nasměrovat kola tam, kam by chtěl. Mně to vyhovuje. Je to více o technice a trať si vyloženě užívám. Po překonání dalšího brodu si uvědomuji, že máme za sebou něco přes dvacet kilometrů a trať již nabídla poměrně dost zajímavých a rozmanitých úseků.
Ve stoupání na Radvanice mi trochu dochází dech. Uklidňuje mě však, že na tom ti za mnou i ti přede mnou jsou podobně. Uvědomuji si, že na trati vládne skutečná pohoda. Nikdo nervózně nepokřikuje na pomalejší jezdce a vše je tak nějak v pohodě. Za Radvanicemi zjištuji, že jsem se, zabrán do úvah o průběhu závodu, dostal do jakési mezery mezi bajkery. Nerad jezdím po silnici sám, takže za to trochu vezmu a pověsím se za staršího borce, se kterým jsem se již několikrát míjel. Do kopce mu to docela jede, ale v terénu a ve sjezdech si v tom blátě moc jistý není.
Projedeme Mělníkem a padáme prudkým sjezdem k Vlkančicím. Zde se tratě dělí a můj spolujezdec se vydává hltat svých 80 kilometrů směrem na Stříbrnou Skalici. Kratší trať vede po rozbité cestě téměř až k řece, aby se pak táhlým stoupáním opět šplhala zpět směrem k Mělníku. Jedeme nejdříve ve dvou, později nás docvaknou další tři borci. Do cíle je to tak 5 kilometrů, z toho polovina do kopce a polovina sjezd. Hodnotím své soupeře a uvažuji o taktice do cíle. Stále čekám, že se to někdo pokusí v kopci utrhnout. Nikomu se do toho ale moc nechce. V polovině kopce nás předjíždí motorka. No snad nejsme poslední! Vtipkování na toto téma udělá přítrž vedoucí borec z dlouhé trati, který nás svižně míjí, maje v nohách cca o 15 kilometrů více. Nikdo z nás se za něj nepověsil, takže po vyjetí na louky nad Mělníkem po něm již nebylo ani stopy.
A je to tady. Vedoucí jezdec naší skupiny nastupuje. Navíc to tu zná. V kopci si sice stěžoval na křeče, ale dolů mu to jede pěkně. Přece si ho nenechám ujet! Pustím se do stíhání. O pár metrů ho stáhnu, ale má stále tak dvacet metrů náskok. Zbytek skupinky je v nedohlednu. Řítíme se k úzké lávce pro pěší, v jejímž středu trčí červenou páskou obalená tyč. Profrčíme každý z jedné strany, na lávce jdu do vedení. Do cíle je jen cca 300 metrů. Jdu ze sedla a řítím se do cíle očekávajíc urputný boj. Soupeř však nespurtuje, takže projíždím cílem za potlesku vcelku početného publika tvořeného doprovodem závodníků.
V cíli vládne opět pohodová nálada, kterou nepokazí ani podvečerní déšť. Jdu umýt kolo, převléknout se do suchého a těším se na gulášek. Na výsledkové tabuli zjišťuji, že jsem dojel na 87. místě celkového pořadí z cca 250 závodníků, což je lepší umístění než jsem očekával.
Musím dát za pravdu všem pozitivním hodnocením tohoto závodu. Vše proběhlo z mého hlediska tak jak má a závod mohu všem vřele doporučit. Další informace o závodě a výsledky naleznete na www.blizak.cz.
Sváťa Votruba
















