Nakonec mne napadlo, že by problém mohl být ve skleněné desce stolu, na kterém jsem měl počítač. Podložil jsem to ručníkem a hle, přenos se zdárně rozběhl. Tím ale problémy neskončily. Druhý den při odjezdu z Tzintzuntzanu jsem si všiml, že mi neukazuje rychloměr. Inu, to znám, řekl jsem si, a vytáhl nový rychlostní sensor. Senzory mají nevýměnnou baterii a tak samozřejmě občas skončí, bohužel to nijak neindikují předem. Ale naposled jsem ho měnil v Austrálii před 2 roky, tak měl nárok. Senzor jsem odřízl od vidlice, stahovacími pásky namontoval nový. Spustil jsem výukový režim, který najde nový sensor, bezdrátově se k němu připojí a nastaví kódované spojení. Vše OK, ale rychlost stále nula. No to by mne teda fakt nebavilo, kdybych nevěděl, kolik jsem ujel. Shodil jsem všechny brašny, hodinu ladil polohu sensoru, vyměnil dokonce magnet na drátech kola, pořád nic. Alespoň pětkrát jsem spouštěl učící režim, nakonec se to chytlo a vypadá, že je vše OK. Uf, uf.
[35 km V od Morelia] Výhledy do kraje stály za tu námahu
- Prošvihnutá horská prémie
A bylo tady lámání chleba. Věděl jsem, že musím projet horským průsmykem Paso de Mil Cumbres ve výšce 2886 metrů nad mořem. Vzhledem k tomu, že můj dosavadní výškový rekord na kole byl necelých 1900 m, když jsem jel ze San Francisca do Yosemite NP, byl jsem na to fakt zvědavý. Hlavně jsem čekal na problémy s dýcháním, přece jenom je můj organizmus už silně "jetý", a tak jsem fakt netušil, co to udělá. Z Morelia to bylo v podstatě 60 km dlouhé stoupání, podle mých informací z webu měl být průsmyk na 67. km. Říkal jsem si, že se v sedle musím vyfotit a zdokumentovat tak nový výškový rekord. Výšku už jsem skoro měl, ale ještě jsem nebyl na 60. km a silnice začala klesat. Tak jsem se svezl, ale s vědomím, že to zase budu muset vyšlapat. S tím si ale nedělám nikdy hlavu, prostě to tak je, a co nemohu ovlivnit, s tím se netrápím. Když jsem klesnul do 2500 m, došlo mi, že ten průsmyk už byl. Tady to nijak neznačí, a tak jsem to prošvihl a vy budete ochuzeni o fotku upoceného a udýchaného cyklisty, který hrdě hledí do kamery a plácá se po ramenou, že to zase dokázal. Problémy s dýcháním jsem v podstatě neměl, cítil jsem spíš tlak v břiše, ale to bylo hladem, jak se ukázalo u první vhodné restaurace.
Po více než 100 km jsem to zapíchl v Ciudad Hidalgo, což je město natolik prosté všech pamětihodností a k tomu ošklivé, že mě to nepřimělo ani k jediné fotce.
[NP Cerro de Guernica] Osamělé horské stavení, život zde nebude žádný med

[Silnice 15 poblíž Huajúmbaro] Ježdění tu bylo parádní, v lesích, čerstvý vzduch, minimální provoz a samé zatáčky
- Kopce pokračují
Další den to bylo pohodlné do Zitácuaro, odkud to začalo strmě stoupat. Silnice se rozdělila na placenou a neplacenou. Zastavilo u mě auto a pán mne začal vehementně přesvědčovat, ať to vezmu po placené, že jinak budu 30 km makat v kopcích. Na mojí námitku, že kola na placenou nesmí, mávl velkoryse rukou a že prý se silnice stejně spojí. Vrátil jsem se tedy asi kilometr, ale zcela nekompromisně mne vyhnali. Ale stejně jsem si nestěžoval. Silnice se vinula několika vesničkami jako Macho del Agua, La Dieta a protože byla sobota, na návsi seděli chlapi s lahváčema a volali na mne "Hello, my friend" nebo "Olé, olé" já odpovídal "Buenos tardes amigos" a všichni jsme byli happy. Akorát já se u toho víc potil. V nejvyšším bodě, kdy se silnice spojily, jsem dosáhl téměř stejné výšky jako včera. Potom divoký sjezd po frekventované silnici bez krajnice a na závěr, jako zkouška vůle, několik kilometrů stoupání.

[V od Macho del Agua] Přejíždím ze státu Michoacan do státu Mexico, v pozadí brána z roku 1941
- Toluca
Ráno byla mlha, že by se dala krájet. Nasadil jsem blikačku, ale hlavní bylo, že silnice měla zhruba metr širokou krajnici s obstojným a uklizeným povrchem, v Mexiku věc nevídaná. S tím úklidem to nebylo tak žhavé, občas se na krajnici povaloval přejetý pes v různém stádiu rozkladu. Často to bylo uprostřed osady, ten pes tam musel ležet a smrdět několik týdnů, ale nikdo se neobtěžoval ho uklidit. Příjezd do půlmiliónového města Toluca byl bez problémů. Až kousek před centrem davy lidí s prapory, policajti odkláněli dopravu, myslel jsem, že je to stávka, ale všude plno stánků. Tak jsem to pár bloků objel, ubytoval se v centru a šel se na to podívat. Bylo to fotbalové utkání, jistili to policisté na koních, težkooděnci se štíty a psy, nad tím policejní vrtulník. Utkání skončilo ve 2 hodiny, pár fanoušků se snažilo udělat brajgl, ale bylo jich málo.

[20 km Z od Toluca] Mlha se celé dopoledne dala krájet, zde křižovatka s placenou dálnicí

[Toluca] Většina fanoušků si to i po zápase užívala a samozřejmě se cpala nečím nezdravým, ale dobrým
Masa lidí se částečně přelila do parku Alameda, který byl plný stánků převážně s jídlem a řadou atrakcí pro děti. Na pódiu začínal program. Mexičani jsou velcí patrioti, to uznávám, tak to má být. Takže to začalo proslovem, potom byla hymna, potom se volalo Viva Mexico, potom revoluční píseň (někdo z vás se určitě pamatuje, jak se po hymně hrávala Internacionála). Nastoupila dobrá zpěvačka lidových písní. Potom klauni, pointa jejich vystoupení bylo házení levných dárků do publika, děti se o to rvaly, a tak byla legrace. Pořadatelé roznášeli nakrájené ovoce zdarma sedícím divákům, dostal jsem taky (asi si všimli, jak nahlas jsem křičel Viva Mexico). Zlatým hřebem byla rocková skupina, tak příšerná, že jsem v polovině první písně odešel. A udělal jsem dobře, přihnal se prudký déšť, ale to já už byl v centru pod podloubím a mohl si dát své oblíbené Negra Modelo.

[Toluca] Dal jsem si opečené zelené fazole, řádně okořeněné a bylo to pochutnání

[Toluca] Centrum v podvečerním dešti
- Mexiko je hlavní město Mexika
Ráno mi při věšení tašek na kolo upadlo zrcátko, bylo zlomené a neopravitelné. Naštěstí jsem v Morelii koupil dobré panaromatické zrcátko k zasunutí do řídítkové trubky, měl jsem ho na pravé straně, a tak jsem ho pouze přehodil vlevo. Dneska v tom fofru bude zrcátko potřeba. Jel jsem po dálnici, kde byla poměrně široká, i když nekvalitní krajnice, takže jsem se nepletl do cesty autům, spěchajícím v pondělní ranní špičce. Poté se silnice rozdělila na placenou a neplacenou a já dosáhl zatím nejvyššího bodu 3110 m nad mořem. Pak už to jelo furt z kopce až do centra Mexika. Opět to byl silný zážitek, z té kategorie, která stačí jednou za rok. Jelo se hodně rychle, kvalita silnice se výrazně a skokově měnila. Nejhorší bylo, že se různě slévaly proudy silnic, takže jsem třeba zůstal uprostřed pětipruhové silnice, okolo hafo aut a já se v padesátikilometrové rychlosti posunky domlouval s řidiči, aby mne pustili ke krajnici. Řidiči kolo neberou jako řádné vozidlo, které je třeba objet, snaží se prosmýknout okolo a ti se špatným odhadem mi lízají lokty. Profíci jako řidiči kamionů jsou v tomto ohledu mnohem lepší a taky ví, co může nápor vzduchu od kamionu s kolem udělat.
[Mexiko] Vnitřní okruh - takhle hustý je zdejší provoz
Pak se vedle mne objevil chlápek na silné motorce BMW. Zeptal se odkud jsem, kam jedu, řekl, že viděl, jak je to pro mne v tom provozu nebezpečné a že mne bude jistit. Jel asi 3 metry za mnou zleva, takže auta ho i mne musela řádně objíždět, já byl v klidu a bezpečí a mohl to smažit padesátkou z kopce. Asi po 5 km mi ukázal, kudy jet do centra a rozloučil se. Díky, kámo. V centrální oblasti už to nebylo tak hrozné, objevila se dokonce cyklostezka, na které ale parkovala auta, takže se tam kola už nevešla. Dost jsem si zanavigoval a nakonec našel hotel vybraný podle Lonely Planet, ubytoval se a běžel si koupit litrovku pivka. A teď si budu pár dní válet šunky.
Pokračování příště...
Jiří Bína
















