Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Jednotná Evropa, jízdní kolo a jeden starý blázen, 2. díl

22.10.2012 10:48

Den první, 20. srpna: po snídani startuju z rakouského Gmundenu, s tím, že ten den vlastně neplatí, protože jsem si při přípravách zarezervovala bydlení v Obernbergu na rakousko-německé hranici. Při cestě by byla spíše Braunau, ale tam se mi nějak nedařilo najít na internetu nabídku – nejsem si dodnes jista, zda to není kvůli neslavně proslulému rodákovi. Tak jsem se rozhodla si maličko zajet. Bylo to jen něco přes 80 km, ale na první den se mi to jevilo přiměřené, protože jsem se musela vyhrabat z hor.

Bookmark and Share

Ani prvních 20 km nebylo úplně stylových, protože to je cesta kolem hor na Attersee, kterou jezdím jako výlet často. Přes Schärfling (tam jezdím normálně do cukrárny na kafíčko a koláč, ale tentokrát byl spěch) do Seewalchenu, tak trochu po stopách malíře Klimta.

Přede mnou Schärfling

 

Dnes ovšem ne podél jezera na jedné ani druhé straně, ale od jezera nahoru přes kopec směr Frankenburg. Tam se v létě odehrává veliké ochotnické divadlo v přírodě, znázorňující selské povstání s neblahým koncem, kdy poražení rebelové museli hrát kostky o své životy. Hraje v tom celé město, když se to hraje, je z toho plno informací a ukázek v rádiu, trochu mi utkvěl patetický výkřik „Ne- ne- ne! Děti, už nemáme otce!“.

Frankenburg

 

Moje trasa ovšem přes místa, kde se to hraje, nevedla a já mířila po letmé prohlídce centra do Riedu. Pořád ještě nahoru dolů a po hlavních silnicích. V Riedu jsem zajela do centra na něco k jídlu, pak se musela vyptávat na cestu ven, naštěstí jsem narazila na dobře informovaného pána, který mi poradil mimořádně příjemnou a malebnou cestu dál.

 

Už po rovině, podél potoka, když jsem dorazila ke kraji Obernbergu, bylo mi opravdu líto, že etapa není delší. Plna energie jsem se u vjezdu do obce převlékla do parádního dresu – ten jsem dostala vloni od Hanky za tlumočnické služby při její účasti na závodě Kolem Rakouska, který dokončila jako první žena v historii – a dopustila se pamětní fotky. A další příjemné překvapení, byla jsem odhodlána hledat pension Stuttgart, kde jsem měla reservováno, a on byl velice blízko. Paní majitelka věděla z korespondence kolem reservace noclehu, jak velký jsem blázen, tak mě se značnou dávkou zvědavosti očekávala a dokonce pozvala na kávu. Toto posezení na terase bylo moc příjemné, pouze – jako dost často - mám smíšené pocity, když je u stolu paní z příbuzenstva paní majitelky, mnohem mladší než já, ale těžce nemocná a upoutaná na vozík. Tak se raději loučím a mířím do centra.

 

Krásné náměstí, připomínající nedaleký Schärding, vzhledem k tomu, že je to první den, ještě vychutnávám. A ve stojanu místních turistických informací nacházím úplný ubytovací seznam i té Braunau, ten se bude ještě hodit. Cestou zpět domů pak objevuji zahradní restauraci, kde je za nevelký peníz k mání obrovský knedlík ve výborné smetanové omáčce z lišek, to vše s krásnou vyhlídkou na Inn, při kterém se těším zítra šlapat dál. To ovšem nevím, že se začne dělat horko…

V parádním dresu na konci první etapy

 

  • Den druhý, 21. srpna

Při dobré snídani si ani ošklivé datum neuvědomuji – kdybych byla tenkrát věděla, že se za třiačtyřicet let budu prohánět na kole po Evropě bez hranic – a vyrážím po cyklistické cestě podél Innu. Jediné minus je, že cesta je často šotolinová, na což nejsem zvyklá ani já, ani moje kolo.

Cesta podél Innu

 

Stále více značených cest, z nichž ta nejlépe vypadající v mém směru brzy vede na německou stranu řeky. Takže Braunau vidím opět jen přes řeku a přes obrovskou sochu ryby, když projíždím Simbachem. Začíná už velké vedro, za Simbachem značně závidím lidem, kteří se koupají v Innu na místě, kde se zřejmě těží písek, a dostávám se z cyklostezky na silnici. Podle plánu se blížím k Marktlu. Na museum není samozřejmě čas, přesto si situaci, kdy obědvám – chuť už mám jen na salát – s výhledem na rodný dům úřadujícího papeže velmi vychutnávám.

 

Zůstávám na silnici a jak se blížím k Altöttingu, blížím se taky k dálnici a skoro každá silnice v mé mapě, vypadající jako sjízdná, je dálničním přivaděčem. Zas se musím ptát, pán jedoucí si někam na kole nakoupit mě směruje na odbočku k Togingu a pak sjíždím k Mühldorfu. Čím víc se mu blížím, tím víc je mi jasné, že tam skončím, i když jsem ujela jen něco přes 70 km, původní plán víc se přiblížit k Mnichovu je v tom vedru neproveditelný.

Rodný dům Benedikta XVI.

 

Dojíždím do Mühldorfu dost pozdě a je neděle, turistické informace mají zavřeno, naštěstí jsou v přízemí malého hotelu Wetzel. Jdu nahoru odhodlána zůstat bez ohledu na cenu a dostávám malý pokojík v ceně velmi přijatelné. Dokonce i s internetem, tak se mohu ohlásit příteli do Švédska i českým přátelům, co moji cestu sledují. Pak ovšem dělám asi velikou chybu – „slavím“ celou záležitost jednou ledovou kávou u cukráře na náměstí. Na nic jiného nemám chuť, na kávě je veliká čepice šlehačky – kolikrát jsem slyšela na kursech i sama povídala studentům, že mléko, šlehačka a podobné věci do prázdného žaludku nepatří? Je mi ale docela dobře, prohlížím si město, trochu fotografuji, vidím taky cestu zpět při Innu a přidávám další malebné město do sbírky.

Kašna na náměstí v Mühldorfu

  • Den třetí, 22.8.

Po hotelové snídani, na kterou nemám ale vůbec chuť, vyrážím k severozápadu. Ze silnice vidím stavbu dálnice, zřejmě do Mnichova, a právě ve chvíli, kdy se začínám hodně bát, že na té dálnici skončím, objevuji okresku odbočující mým směrem.

Takhle straší dálnice

 

Projíždím městečko Dorfen a podobnými okreskami pokračuji dál. Horko se pořád zvětšuje, tím pádem kolem jedenácté jde přilba na nosič - lépe nechráněna, než s úžehem. Dalším problémem začíná být pití, cokoli dám do láhve, je za několik minut vlažné a nechutné, nemluvě o tom, že ve vedru jakékoli mikroorganismy rostlinné i živočišné, živící se v láhvi cukrem vzkvétají.

 

Přecházím tedy na styl, který dělám ve vedru vždycky. V každé vesnici si někde u vrátek vyprosím čerstvou vodu, a když dávám příslušnému človíčku láhev k naplnění, leju si zbytek, co v ní zůstal, na hlavu. Lidi byli většinou velice laskaví a milí (pouze jeden kravaťák telefonoval mobilem a předstíral, že mne neslyší), někdy mi dávali i minerálku, párkrát mi někdo říkal, že v takovém vedru bych neměla jezdit, což byla sice pravda, ale na mne čekala v dálce Francie. Začínal ovšem ještě jeden problém, na který jsem si asi zadělala tou šlehačkou včera, totiž naprosté nechutenství. V zavazadle jsem měla asi čtyři nožičky jakési trvanlivé klobásky – ukousla jsem si za celý den snad dvakrát. Tak mi jinak příjemnou jízdu mírně zvlněnou krajinou kazily úvahy, že tohle dost dobře nejde, i sebepozorování a vzpomínání na maminčiny dvanácterníkové vředy.


U Mnichova jsem uvažovala jako o možném přenocování o dvou městech, totiž Erdningu nebo Friesingu. K Erdningu jsem se poměrně brzy odpoledne hodně přiblížila, ovšem k jeho staré části s velkým klášterem.

Klášter ve starém Erdningu

 

Hotel při cestě ale jednolůžkový pokoj neměl a dvojlůžkový nabízel za cenu, která se mi nelíbila. Pak jsem viděla na rozcestí, že do centra Erdningu je to dost daleko a do Friesingu to zas tak strašně daleko není a pokračovala. Silnice byla dost frekventovaná a hlavní zábavou mi byla letadla, která mi přelétávala nízko nad hlavou při přistávání na mnichovském letišti. Pak byl ještě kus ještě frekventovanější silnice, takže jsem do Friesingu vjela ne moc nadšená a z posledních sil se ještě chvíli motala v centru, jak jsem hledala a nemohla najít turistické informace. Když jsem je konečně našla (byly nikoli jako nejčastěji na radnici, ale v museu, což bývá jen občas), už jsem nijak nespecifikovala požadavky, jen jsem rychle chtěla někam, kde bude sprcha a postel – byla jsem odeslána do starosvětského hotelu Zur Gred, se zajímavou výzdobou na schodišti.


Trochu jsem se dala dohromady a vyrazila do města. Potřebovala jsem jednak najít internetovou kavárnu – těch v této části Německa rozhodně není tolik co u nás a šlo o dost podivné doupě provozované jakýmsi jižanem - jednak se poohlédnout po večeři. Krásná řecká restaurace, sezení venku, ochotný personál, krásný výběr jídel. Dala jsem si jen řecký salát a nechutenství dostoupilo vrcholu, vyzobala jsem z něj jen olivy a sýr, vysvětlila pohoršeným číšníkům, že porci nevracím proto, že by mi nechutnala, ale že jsem po větším sportovním výkonu a prostě to nejde. Tady mi to prošlo, před několika lety ve Světlé nad Sázavou mě v podobné situaci přiopilý ochránce kuchařky málem insultoval. Vypila jsem skleničku střiku, slíbila, že někdy přijdu znovu, až budu v pořádku a samozřejmě nikoli s nejzářivější náladou se prošla městem. Jako všude – katedrála, radnice, měšťanské domy, zde navíc veliký pomník obětem válek. Dále je tu erbovním zvířetem medvěd, nejen na starém erbu na radnici, ale i všelijak moderně pojednán v ulicích, jako v Praze svého času ty krávy. Pár fotografií a šup do hajan, s myšlenkami na to vedro a na svůj žaludek.

 

Pokračování příště...

 

J. E. Klimpely 

Diskusní fórum pro: "Jednotná Evropa, jízdní kolo a jeden starý blázen, 2. díl"

Názor Autor Datum a čas
V diskuzi zatím není vložen žádný příspěvek.

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Žádné odkazy

Reklama



Tipy pro Vás

Galaxy série
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Kolo pro život
 
Your Maps
 
FOR BIKES - veletrh cyklistiky Praha
 
BikersStickers.com
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
Nanoprotech

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Cykloturistika Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Reklama





Copyright 2007 - 2026 Cykloserver.cz |