.jpg)
Kanály v Alsasku
U oběda se tam bavím se starším manželským párem z Německa, který do Alsaska jezdí na jednodenní výlety na kole. Teď mají nově eletrokola, tak se strašně vyptávám - menší námahu si chválí, ovšem upozorňují na to, že kolo s akumulátorem je tak těžké, že je např. nemohou naložit do vlaku či vynést po schodech – můj zájem tedy dosti klesá.
Pokračuji cestou podél Rýna k jihu. Cesta má v logu symbol Evropské unie a je nesmírně krásně upravená, s pohodlnými odpočívadly a strašně se mi líbí. Často narážím na pamětní desky týkající se druhé světové války, tak mi krom nadšení z cykloturistického zážitku jdou hlavou i smutnější myšlenky o bránění vlasti a úctě k těm kdo ji bránili, ovšem celkově jde o nádherný den.
Těsně před Mulhouse nacházím veliký památník válečného bojiště u mostu přes kanál – a pak ztrácím cestu a ač to je od mostu do Mulhouse 7 km, najíždím jich ještě asi třicet, ještě k tomu přes kopec. V té souvislosti lituji jediné věci – předměstím Mulhouse, v němž je museum výroby tapet s obrovským barevným obrazem na stěně domu, projíždím už tak unavená a rozladěná, že neslezu s kola to vyfotografovat, a pak už jsem tam nepřišla.
Ve městě mám ale úspěch zase s malým hotýlkem, který má pro mne ještě tu výhodu, že obě dámy, vyskytující se v recepci, mluví německy. Moje komunikace ve Francii je totiž dost svérázná – mnohokrát v životě jsem se pokoušela aspoň trochu francouzsky naučit, ale výsledkem je jen to, že pokud mám dost času si to rozmyslet, řeknu co potřebuji, ale vůbec nerozumím mluvenému jazyku. Někdy to řeším notýskem a žádostí „Ecrivez pour moi…“ (napište mi) ale jsem samozřejmě raději, když takové divadlo nemusím dělat.
.jpg)
Radnice v Mulhouse
Pokoj není vůbec drahý, ale poprvé narážím na svérázné uspořádání, prý se občas vyskytující ve starých hotelích – u pokoje mám sprchu, ale na WC musím na chodbu. Obráceně by mi to bylo, pravda, milejší. Kromě toho je wifi síť v nikoli ideálním stavu, takže slušné spojení mám jen, mám-li netbook postaven na židli v okně a já stojím při psaní na posteli… To jsou ale detaily. Termín zasedání na jihu se blíží, zastavuji se tedy na nádraží (tam se šlo naštěstí domluvit anglicky) a docházím k názoru, že bude nejlíp, když nechám kolo tady, vložím den městské turistiky a pojedu vlakem odsud. Tak se vracím do hotelu a tuto organisaci dohaduji, jak bych to udělala francouzsky si neumím představit.
- 31.8. – 3.9.
Vlastně to do tohoto povídání nepatří, protože kolo odpočívalo v garážích hotelu. Jeden den jsem prohlížela Mulhouse, opět krásné město, kde se zajímavě prolíná francouzský a německý vliv a ještě k tomu jsou ulice označeny francouzsky a v dalším místním, pro našince značně podivném jazyce. Na pořádek dbá mj. policie na kolech – samozřejmě se mi hrozně líbili, a když jsem vykoktala prosbu, dovolili mi udělat si jejich fotografii. Další den jsem projela notný kus Francie vlaky a autobusem, vše provozováno drahami a prodáváno na nádraží a připomínající spíš způsob, jaký znám z letišť.
.jpg)
Francouzská jízdní policie na kolech
Večer jsem si pochvalovala, že jsem počítačově gramotná – poslala jsem předem do objednaného hotelu v Aiuges-Mortes e-mail, kterým autobusem večer přijedu, a na jeho základě na mne zřejmě čekali. Když jsem se vracela z večeře, byla už recepce zavřená a náhodní zájemci měli smůlu. Samotné Aiuges- Mortes mi připomnělo historky mojí oblíbené rakouské herečky Lotte Ledl, která vyprávěla, že když byla mladá, vybírala si dovolenou píchnutím naslepo do mapy. Ani já jsem o tomto místě nevěděla nic víc, než že má snadné spojení do La Grande Motte, kde jsem měla jednání – narazila jsem na nezapomenutelné starobylé město s historickým středem, obklopeným hradbami, po nichž bylo možno město obejít. Otevíraly se přitom pohledy na město i na kanály, a jednu chvíli jsem se musela zasmát, jak mě dohonila profese – hromady soli, vyrobené odpařováním z mořské vody.
.jpg)
Aiuges-Mortes večer
Kolem tohoto půvabného a nezapomenutelného místa byla ještě po návratu v Čechách legrační historie - když jsem se o něm zmiňovala na bývalém pracovišti frankofonnímu a frankofilnímu kolegovi, přeložil jméno zcela samozřejmě jako „mrtvá jehla“, což mi bylo sice trochu divné, ale ve slovníku jsem pak doma podobné slovo našla. Tak jsem to vzala na vědomí a v duchu spojila s nějakým mysem či něčím podobným. Po několika týdnech byla u mne na návštěvě kamarádka Maruška, dáma, se kterou mě spojuje kromě hezkých vzpomínek na společné, dnes už bohužel nežijící kamarádky z mládí, taky záliba v cestování, jakkoli ona – postrádajíc některé vlastnosti zmiňované v doslovu k tomuto povídání – se spíše svěřuje péči cestovních kanceláří. Při pohledu na první fotku z těchto končin spontánně vyhrkla „mrtvá voda!“, s tím, že to místo kdysi navštívila ještě se svým dnes už nežijícím chotěm. Dokonce jsem malinko proti tomu názvu protestovala, ona mne však přesvědčila citátem z jakéhosi průvodce vysvětlujícím, že jde o jakési historické slovo pocházející z latinského aqua – samozřejmě je to logické a odpovídá těm mělčinám, bažinám a salinám okolo. Tak jsem si jen vzpomněla na průpovídky svého táty, vystudovaného germanisty, o tom, jak ve filologii neplatí samohláska nic a souhláska málo – a pak ještě jednou zapátrala ve slovníku, při čemž jsem vynechala „i“ v tom jméně a našla mj. slovo necky…
.jpg)
Trocha výhledu z hradeb na vodu
Stejným způsobem zpět – autobus do Nimes byl přeplněný a vzal jen čtyři lidi, naštěstí jsem byla mezi nimi, takže jsem nemohla pozorovat, jak francouzské dráhy takový problém řeší, viděla jsem jen, že paní řidička pilně telefonovala. Zřejmě pak přijel další autobus. V Lyonu při čekání na TGV jsem z restaurace typu MacDonalda zareservovala na zítra e-mailem ubytování na jižním okraji Freiburgu a připadala si opět velmi „up-to-date“. V hotýlku v Mulhouse na mne recepce čekala, i když jsem přijela hodně pozdě, kolo i zavazadla čekaly také – a že mi tentokrát v pokoji nešla síť vůbec, mi ani příliš nevadilo.
Pokračování příště...
J. E. Klimpely















