Opět nádherná síť cyklocest, opět při opouštění Mulhouse bloudím, malý kousek od toho mostu s pomníkem bojů jedu cestou, kterou jsem přijížděla, pak ale nacházím jinou cestu do Německa než přes Neuf Brisach – potřetí tam přeci jenom být nemusím. Rýn překračuji po tělese jakési elektrárny, která na mé mapě vůbec není, a pokračuji podél řeky k Freiburgu.
.jpg)
Přejezd horního Rýna po tělese elektrárny
V poledne se zastavuji v pizzerii na oběd, čehož potom lituji – jednak mi vjíždění do Freiburgu trvá déle, než jsem myslela, a to ještě v dešti, jednak jsem si při rezervaci neuvědomila, že na jižním okraji Freiburgu jsou hory. Takže se v tom dešti vleču do kopce až někam pod lanovku. Ovšem pension Waldheim je jeden ze zajímavých zážitků. Majitelé zřejmě sbírají staré věci, v lokále mě skoro dojímá starý ruksak, jaký užívali moji rodiče a v chodbě před pokojem hotelová telefonní centrála, odhadem sto let stará. Takže je celkem stylové, že po síti není ani vidu ani slechu, dokonce je to jedinkrát, že není v pokoji ani televize. Při objednávce večeře zažertuji o tom, že jako Češka jsem v zahraničí hodně kritická vůči pivu – paní majitelka mě ujišťuje, že to, co mi dá, mi bude chutnat, a skutečně, Schwarzwaldské pivo srovnání s Plzní téměř sneslo.
.jpg)
Hotýlek na jižním okraji Freiburgu
- Druhý den návratu, 5.9.
Den jedné velké neobvyklosti – po snídani jedu do Freiburgu na vlak. Nechávám si v kanceláři poradit a kupuji jízdenku do Tittisee, abych nemusela přestupovat. Kolu se pokouším vysvětlit, ať si toho váží, že musí mít stejnou jízdenku jako já a jsem moc vděčná vlídné mladé paní s miminem v šátku na hrudi, která mi s kolem pomáhá se schodů a do vlaku. Regionální vlaky v turistických oblastech jsou ovšem na přepravu kol skvěle zařízeny, takže se mohu dívat z okna a začínám celé věci rozumět. Kus údolí mezi Vorder- a Hinterzarten je nesmírně úzký – to byla ta díra, co mne strašila při tom lesním sjezdu – takže se tam vejde opravdu jen dálnice a železnice. Turistické cesty pro pěší jsou vedeny po visutých chodnících s mnoha žebříky a schody, to by na kolo opravdu nebylo.
.jpg)
Znovu přes Neustadt
Z Tittisee jedu krásnou turistickou cestou do Neustadtu a dále se rozhoduji zopakovat příjezdovou etapu. Nahoru do Eisenbachu občas kolo vedu, ale je to jen asi 4 km krásnou krajinou a pak následuje příjemný dlouhý sjezd do Bräunlingenu, při kterém už se těším na dunajský mokřad.
.jpg)
Vzhůru do Schwarzwaldu
Donaueschingen jen míjím, pokračuji podle Dunaje a samozřejmě myslím stále víc na Möhringen a Štiku. Provedeno – první z návratů, jsem přivítána velice přátelsky. Tyto návraty při zpáteční cestě mám ráda obecně a vždycky si vzpomínám na stařičký pár v německém Ghentinu, kterým pár tehdy ještě marek za ubytování přicházelo zřetelně moc vhod. Tenkrát jsem dokonce uměla říci, který den se při zpáteční cestě zastavím – a když jsem přijížděla, vyhlíželi mne oba stařečkové u plotu jak vlastní.
.jpg)
Kašna v Bräunlingenu
I tady dostávám na svůj dotaz „pamatujete se na mne?“ velmi srdečnou odpověď a stejný pokoj – ovšem při ukládání kola přichází nepříjemné překvapení: zadní kolo je skvrnité jak mlok, cyklistickou terminologií sjeto „na hadr“ (podklad pod gumou schválně zbarvený, aby byl ten stav vidět) a musím rychle do servisu. Naštěstí pan domácí umí poradit nejen další etapu, ale i firmu v nedalekém Tuttlingenu.
.jpg)
Takhle vypadá protestující kolo
- Třetí den návratu, 6.9.
Vyrážím směrem na Tuttlingen, tam doporučenou firmu Nerz chvíli hledám, ale nacházím a její mechanik mi za nikterak katastrofální peníz na počkání nejen kolo přezuje, ale ještě namaže vše, na co dosáhne bez demontáže.

Obchod a dílna, kde mě zachránili
Ani se moc nezdržím, tak můžu vyrazit na etapu, na kterou se moc těším – cyklostezkou podle Dunaje až do Sigmarinen. Cesta je to překrásná, romantickým údolím, občas i nějaký ten hrad se najde, na Dunaj nastupují vodáci, nádhera. Na cestě občas potkávám jiné cyklisty, zase mě zajímají manželé, kteří zřejmě zkoušejí nová elektrická kola – o moc rychleji než já nejedou.

Nezapomenutelná cyklostezka při horním Dunaji
Vzhledem k německým měřítkům má tato cesta cca 80 km, jede ještě dál, ale pro mne končí v Sigmarinen. Město s nádherným zámkem, ve kterém prý na konci války, když už byla Francie osvobozena, krátce sídlila francouzská Petainova vláda – já se u něj odkláním od Dunaje k jihu a vidím, že mohu pomýšlet na návrat na svoji trasu.

I tunelem se tam jelo
Takže Mengen a Bad Saulgau, tam trochu prohlížím město a překvapuje mě pomník Marie Terezie. Navštěvuji turistickou kancelář, ale chci od nich jen, aby mne ohlásili U zajíce – kdyby tam pro mne nebyl pokoj, těžko bych hledala něco jiného – a ukázali mi na plánu cestu. Moc se to nepovedlo, bloudila jsem ty poslední kilometry strašně. Navíc U zajíce byl v restauraci zavírací den, tak místo večeře mám několik jablek a bonbonů z recepce a pár sušenek z vlastních zásob. Nijak mi to ale radost z překrásné etapy nebere.

Sigmarinen jak z pohlednice
Pokračování příště...
J. E. Klimpely















