Zas by to byla příjemná cesta ne moc frekventovanými silničkami – pouze si všímám, že na každé ceduli s názvem obce stojí jako jméno oblastního centra slovo vzbuzující nepěkné asociace, totiž Dachau. Vedro je ovšem stále stejné, moje opatření k jeho zvládání taky, pouze v poledne mám radost, když do sebe v jakémsi městečku dostávám palačinku.

Přilba patří na hlavu, ale to vedro bylo vražedné
Při studiu mapy zjišťuji, že jsem celý život žila v bludu, že je Augsburg na Dunaji a on je na Lechu, na druhé straně se mi jede stále hůř, a když odpoledne přijíždím do Friedbergu, což je zmíněného Augsburgu předměstí, zkouším se poohlédnout po hotelu. Přistávám v hotýlku Frey a objednávám dvě noci s dotazem, je-li u města koupání. Odpočinkový den je nutný, jsem tím horkem úplně zničená. Ještě odpoledne prohlížím město, nakupuji něco ponožek a dokonce navštěvuji kadeřnici, přilba a polévání vodou učinily moji hlavu odpudivou.
Kadeřnice je Turkyně (pak mi kamarádka v Rakousku prozradila, že Turkyně platí v německy mluvících zemích za kadeřnice mimořádně zručné), moje původní přání inspirované paní Dagmar Peckovou v mladých létech trochu koriguje, ale dělá mi krátký sportovní účes, který mi tak vyhovuje, že jsem u něj zůstala i po návratu. Pravda, 40 € za umytí a ostříhání, ale to už jsem znala z dřívějška. A protože se mi podařilo sníst k večeři pizzu, jsem spokojenější než o den dřív.
Další den jdu pěšky k jezeru, k mému překvapení bez vstupného – samozřejmě Traunsee nebo Attersee to není, ale příjemné koupání s hezkou loukou na ležení, kde trávím většinu dne, buď se povalujíc ve vodě (sportovní výkony jsou dnes zakázány) nebo pospávajíc na té louce. Moc jsem takový den potřebovala! Jinak se nestalo nic zvláštního kromě toho, že jsem odpoledne šla domů v plavkách až k úplně poslednímu místu, kde to bylo společensky únosné, a teprve pak přes sebe hodila tričko.
- Šestý den 25.8.
Po maličké noční bouřce a po snídani, při níž budí úsměv, jak si mne chodí postupně celá rodina paní majitelky jako šíleného exota prohlížet, vyjíždím směr ten Augsburg. Velkoměsty většinou kolo vodím a trochu koukám po památkách, ale tady to trvá trochu moc dlouho.

Kašna v Augsburgu
Mám nepříjemný pocit, že ztrácím kilometry i čas, až konečně u nádraží narážím na řadu cyklistických cest. A následuje zatím turisticky nejhezčí den v turistické oblasti Augsburgského lesa, o jejíž existenci jsem vůbec nic nevěděla.

Krytý můstek na cestě z Augspurgu
Celou dobu jsem na cyklostezkách, krásně udržovaná a značenými cestami pro kola i pěší turisty protkaná krajina mi ze všeho nejvíc připomíná krajinu kolem Mariánských Lázní, takže je docela stylové, že se odpoledne objevují Lázně Krumbach. Jenže je zase to vražedné vedro, tak v jejich městské části navštěvuji turistické informace a hodná paní mi doporučuje hezký a v mém směru ležící malý hotýlek asi čtyři kilometry vzdálený, nějak jako Poštovní sklípek se jmenoval.

Cyklostezky v Augspurgském lese
Při zpáteční cestě jsem se jí ještě zastavila poděkovat, bylo to nejhezčí bydlení, co jsem při své cyklistice kdy měla. Rozkošný vymazlený pokojíček s polohovatelnou postelí a obrovskou koupelnou, bohužel ne s vanou, ale se sprchou, jejíž technické provedení by potřebovalo tištěného průvodce, ale základní očistu a ochlazení jsem provést dokázala. Při večeři mi dělá společnost celá rodina majitelů, dávám si jen jakýsi salát s těstovinami a masem a dovídám se, že už nejsem v Bavorsku, ale ve Švábsku. Tyhle neplánované kontakty s ubytovateli, kterým se moje šílené nápady líbí, jsou vždycky příjemným osvěžením. Večer ještě mailuji Hance, co mám dělat s tím nechutenstvím – mnoho mi poradit neumí, jen zdůrazňuje, ať se nutím hlavně do slaného, abych doplňovala elektrolyty.

Pomníček panu učiteli
- Sedmý den, 26.8.
Pokračuje mimořádná laskavost pana majitele ještě ráno, kdy mě při odjezdu doslova zahnal zpět ke snídaňovému bufetu, abych si vzala na cestu nějaké ovoce. Snídaňově bufety mám sice ráda, ale vždycky mě mrzí, že v takovém případě si nemohu nic vzít sebou – když je mi snídaně servírována na stůl, dělám si často sandwich na cestu, tak tady byly výhody obého, i když jsem si z toho bufetu vzala jen pár banánů. Laskavost pana majitele mě pak stojí několik set metrů návratu – dával mi kolo do garáže osobně a ráno mi ho zase osobně přinesl ke dveřím a jak jsem je tím pádem neodmykala, zapomněla jsem v pokoji klíče nejen od kola, ale i od rakouského bytu. Jejich ztráta by byl býval velký průšvih, naštěstí mi chyběly v ledvince včas.

Nejhezčí bydlení na cestě
V moc dobré náladě jsem sjela do údolí Illeru, překročila je přes města Illertisen a Dietenheim a pokračovala na Biberach a dále do oblasti, kde se většina obcí jmenuje Bad (lázně) něco a u většiny z nich jsou kláštery, i zvenku hezké na pohled. V Biberachu narážím na velké dopravní uzávěry, tím pádem se mi nedaří trefit cyklostezky do cílové oblasti, naopak se dostávám na dálniční přivaděč a na druhý pokus na dost frekventovanou silnici, a zase je strašné vedro. Jakkoli jako cíl vypadá co do vzdálenosti nejvhodněji Bad Saulgau, dostávám odpoledne chuť odbočit do jednoho z těch Badů už dřív, zůstat tam přes noc a vykoupat se na nějakém koupališti – špatný nápad, příslušná obec byla úplně paralysována opravou vozovky, hotely zavřeny, tak z toho bylo jen pár kilometrů navíc. Tak odkrajuji kilometry dost násilím, naštěstí asi 5 km před cílem je na silnici hotýlek s krásným jménem Zum Hasen, tedy U zajíce. Pokoj pro mne mají, tak je to zase „v plusu“, jak říká mládež.
Pokračování příště...
J. E. Klimpely















